Vasermon v řece Olši
Doubravský starousedlík Vincenc Škuta, měl svoje zkušenosti s "vasermonami". Vyprávěl, že v Doubravě v místě zvaném "pod ogrodem" (pod zámeckou zahradou) bydlel dříve hrnčíř. Vyrobené hrnce, kastroly a kastrůlky převážel na trh na ručním čtyřkolovém vozíku. Hliněné zboží však nešlo již delší čas na odbyt, lidé si zvykli na moderní plechové nádobí. Až jednou si u něj nějaký vystrojený pán objednal větší množství malých hrníčků, dvouuchých a s pokličkou, aby mu je do jednoho měsíce dovezl k němu domů, pak že dostane zaplaceno. Co hrnčíř slíbil, dodržel. Za měsíc táhl plně naložený vozík na domluvené místo. S pánem se setkal a měl mu náklad odvézt až k domu. Blížili se až k Olši, a tam už žádný dům nestál. S hrůzou shledal hrnčíř, že doprovází "vasermona", který jej chce utopit. Požádal o malou zastávku, aby mohl na chvíli vydechnout a hbitě vyskočil a pelášil zpátky k Doubravě. Na druhý den ještě s dalšími šli zjistit, co se stalo s vozíkem.Vozík byl rozlámaný, všechno zboží rozmlácené a jen jeden hrníček, určený pro jeho duši, zůstal celý. Vděčný hrnčíř na paměť zachránění nechal na tom místě postavit kříž.
Zázračná voda v lese Grychťoku
Doubravský kopec, kdysi hustě zarostlý lesy, se zvedá asi osmdesát metrů nad hladinu řeky Olše. Bájnými příběhy je opředen zejména les "Grychťok" se dvěma prameny, ze kterého vytéká i malý potůček. Tam, kde se oba prameny spojují, byla dříve takzvaná "mokřadla". Zdejší voda je na Velký pátek zázračná a uzdravuje mnoho nemocí. Ještě v době 1. světové války zde lidé vyvěšovali svaté obrázky jako díkuvzdání za svoje náhlé uzdravení. Ještě v roce 1929 se vodou ze studánky v "Grychťoku" vyléčila těžce nemocná Aloisie Wilhertová, bytem v Doubravě č.p. 121 (kolonie Mexiko). Po čtyři léta trpěla očním revmatismem a sedlák Viochna z Doubravy jí poradil, aby se zkusila léčit vodou ze studánky. Nemocná se skutečně vyléčila a žila pak bez potíží dalších sedmadvacet let.
Ondrášův poklad v Grychťoku
V lese Grychťoku se ukrývali i zbojníci Ondráš a Juráš. S velkou kořistí se jim nechtělo pachtit k horám, proto poklad zakopali v lese Grychťoku. A jako v jiných případech se pro ukrytý poklad už nikdy nevrátili. Ale mezi lidmi se o něm něco vědělo. A tak jeden občan z Doubravy, když byl v aktivní službě v Těšínském pěším pluku, chtěl po svém veliteli kumpanii vojáků, že prý ví, kde je v lese Grychťoku zakopán velký poklad. Velitel se mu pochopitelně vysmál, voják však naléhal dále, nikde však neuspěl. Za chvíli se o něm začalo povídat, že je bláznivý. Voják se nakonec z lidského nepochopení a nezájmu o věc pominul na rozumu, musel být propuštěn z vojenské služby a skončil v blázinci. Jindy zase šli do Grychťoku dva chlapi na houby. Jak tak chodili po lese, potkali zvláštního člověka, který jim řekl, že ví, kde je v lese zakopán poklad.
Vrátili se pro rýč a lopatu a kopali na místě, které jim neznámý ukázal. Lesk mamonu jim zaslepil oči, mysleli jen na obohacení a za chvíli narazili na železnou truhlu. Tu je něco zprudka chytilo za kabáty a daleko odmrštilo. Zjevil se jim Ondrášův duch, který dodnes hlídá poklad. Nevydá jej však nikomu, kdo má dostatek svého majetku a také ne pro světské a hříšné obohacení.
Poklad na zámku v Doubravě
Na pruské straně naloupil Ondráš se svými zbojníky veliké bohatství, proto se na zpáteční cestě ku Frýdku zastavil na doubravském zámku u barona Mattencloita. Baron Mattencloit byl zastáncem chudých a utiskovaných, proto prý byli zbojníci na jeho zámku milostivě přijati a na čas zde mohli ukrýt svou kořist. Baron svolil, aby Ondrášova tlupa ukryla v zámeckém sklepení velkou železnou truhlu, uzamčenou na velký zámek. Když chtěl baron později truhlu najít, nenašel ve sklepení místo, kde by se kopali nebo kde by zazdívali truhlu do stěny. Baron záhy zemřel a jeho potomci už později truhlu nehledali. Baron Richard Mattencloit pak nechal v druhé polovině 18. století postavit dnešní zámeckou budovu.
O Jurášově smrti
Juráše prý chytili někde u Nového Jičína.V Jičíně jej uvrhli do městské šatlavy. Pak jej chtěli oběsit na šibenici. Jako každému odsouzenci mu splnili poslední přání. Juráš proto mohl zavolat do davu, který se kolem šibenice shromáždil: "Je tady někdo z Dombrové (Doubravy)?" Když se nikdo nepřihlásil, Juráš vytáhl od pasu velký klíč a hodil jej mezi lidi. Kat podtrhl žebřík a už nebylo zbojníka Juráše mezi živými. Doubravané tam byli, měli strach, a tak se nikdo z nich nepřihlásil. Klíč prý do tlamy uchopil velký černý pes a najednou byl tentam. Doubravané si pak vyčítali, že to byl dozajista klíč od Ondrášova pokladu v Doubravě, ale bylo pozdě, klíč neměli.
Pověst o Uplíži
Na Uplíži (Oplíži) stával dobře opevněný kamenný hrad loupeživých rytířů, kteří loupili široko daleko. Naloupené poklady ukládali do velkých železných truhlic v hradním sklepení. Sklepy prý byly přehluboké a sestupovalo se do nich po dlouhých schodištích a ještě dlouho se šlo křivolakými chodbami. Hrabivost rytířů nebrala konce, nevybírali si mezi bohatými a chudáky a lid dlouho prosil Boha, aby zasáhl. Jednou rytíři oslavovali pohoršivým hodokvasem návrat z loupeživé výpravy, vysmívali se všem a ve chvíli, když v kostele pěli pašije, země se zatřásla a hrad se propadl i s rytíři pod zem. Poklad pak několikrát hledali odvážní muži vždy na Velký pátek. Místo si označili velkým kruhem svěcenou křídou, rozdělali oheň a na něj přikládali zbytky ztrouchnivělých rakví. Kopali do země kruhovou jámu a brzy přišli na zasypané železné dveře. Jenomže ty nešly otevřít, byly pokřivené a celé zrezivělé. Když je konečně otevřeli, vše se za rachotu opět propadlo pod zem. Nestihli poklad vyzvednout, dokud zněly zpívané pašije a mocnosti pekelné jim poklady nevydaly. Podle jiné pověsti zde později hledali propadlý poklad hledači z Fryštátu. Ze spánku však probudili velkou černou kočku, která nocovala poblíž na stromě. Kočka kolem nich proběhla a rozzlobeně prskala. Hledači se ulekli a utekli před ní jak před zjevením ďábla. Podobný hrad loupeživých rytířů stál i na svahu jedné části doubravského kopce. Lup ukládali do podzemí, kde už měli několik velkých truhel plných pokladů. Jednoho dne při velkém dešti se celý svah i s hradem utrhl a ujel do trhliny v zemi, kde byl hrad zasypán hlínou. Odtud se pak později začalo říkat části obce Doubrava "Ujala". Jak poklad na "Ujalé" vyzvednout, to ani staří pamětníci nevěděli.
Strašidelné jevy v Doubravě
Neobvyklé jevy, které se kdysi udály na vesnicích, byly většinou přičítány nadpřirozeným bytostem. Historky o záhadách a zjeveních se šířily v ústním podání na dračkách peří, kterým se v oblastech Karvinska a Těšínska říkalo "škubačky". Strašidelným historkám se nevyhnula ani Doubrava. Jedním ze "strašidelných dějišť" bylo místo, vzdálené 300 metrů východně od původní jámy Bettina I. Tam na úpatí svahu kopce zvaného U prachovny se objevovala před rokem 1900 modravá světýlka, která se pohybovala z místa na místo. Místní občané tvrdili, že jsou to duše zahynulých horníků. Vysvětlení tohoto jevu bylo docela jednoduché. Celý prostor byl na geologické mapě označen jako místo, kde vystupoval uhlonosný karbon až na povrch. Časem karbon popraskal a skulinkami unikal důlní plyn. Jiskrami z okolojedoucích lokomotiv byl plyn zapálen a větrem se přenášely modré plamínky z místa na místo. Lepším větráním dolů a úbytkem plynů se světýlka ztratila úplně.
Záhadné bytosti a jevy z "Karvinščoka"
Pověstmi je opředen i les, který se rozprostírá na jihu kolem doubravské hranice s Karvinou. Dodnes se lesu, rozdělenému od roku 1868 železniční tratí, říká Karvinščok. Prý tam za šera a v noci pobíhala světýlka, nazývána bludičkami nebo nočnicemi. Vždy v poledne a o půlnoci se lesem potulovala kráva, která měla sedřenou kůži a bušila rohy o stromy. Tradovalo se, že slyšel-li toto klepání někdo, byl živ ještě tolik let, kolikrát se úder kravského rohu o strom ozval. Na doubravské straně lesa bylo prý o půlnoci slyšet vytí velkého černého psa, kterému z tlamy šlehal oheň. Jednou, když se horníci vraceli domů ze šichty a uviděli černého psa, dobře si zapamatovali místo, kde jej uviděli. Druhý den pokropili ono místo svěcenou vodou. Ze země vyrazil velký plamen a pes se přestal zjevovat. Uprostřed lesa pramení potůček o kterém se vypráví, že jeho voda má zázračnou moc. Jednou šel tudy o půlnoci mladík, který u pramene uviděl bílou paní, nabírající do konve zázračnou vodu. Mladík paní poprosil, aby mu dala napít vody. Ta se ale vznesla do vzduchu a obsah konve vylila mladíkovi na hlavu.
Prameny:
Kniha Jiřiny a Jaromíra Poláškových Pověsti a legendy Moravy a Slezska, 1997, Nakladatelství Agave, Okrajová 267, Český Těšín
F. Willerth, Pověsti z Doubravy, Těšínsko 1974
F. Willerth, Strašidla v Doubravě, Těšínsko 1974
F. Willerth, O vasermonech, Těšínsko 1977
Na základě uvedených pramenů sestavil Libor Kopp © 1999
